HOMAGE - Pocta Františku Kupkovi
ateliér doc. Stanislava Zippeho | konzultace MgA. Jan Stolín, ak.mal. Václav Benda | 06 2005

Jedná se o 4 flashové animace, které mohou sloužit i jako spořič obrazovky. Instalační download spořiče je ZDE.

Písemná část obhajoby (zkráceno):

Malíř širokých zájmů, s neuvěřitelně bohatým tvůrčím životem. Původem a vlastnostmi Čech, bydlištěm Pařížan, povoláním postupně žurnalistický kreslíř, ilustrátor a vysokoškolský profesor, temperamentem hedonický asketa, myšlením racionalistický romantik, mystik materialismu, osudem malíř, fanatik symbolické představy a konstruktér čisté představy, především však solitér a velký prorok. František Kupka. Ve svých vizích předběhl čas a teprve až v dnešní době začínáme rozumět jeho odkazu. (Ve Francii dříve, u rodného národa jako vždy se zpožděním). Avšak ještě mnoho věcí v jeho tvorbě čeká na odhalení a nabytí smyslu.

Těžko lze obsáhnout a shrnout celý Kupkův tvůrčí proces. Rozdělil jsem si na základě vlastních poznatků (především z četby Kupkovy monografie Ludmily Vachtové a Miroslava Lamače) jeho život na několik cyklů:

>>> Akademismus – Kupkovy začátky, realistické zachycení světa.
>>> Pohyb v kruhu, Pohyb vzhůru (první abstraktní obrazy Amorfa – Dvoubarevná fuga, Vertikální plány, Kupka jako jeden z mála nepotřeboval k rozvoji abstrakce kubismus).
>>> Kosmogonie – Organický cyklus
>>> Tvary Barvy Linie
>>> Mechanický cyklus (malý odklon od čisté abstrakce, považovaný za nejslabší Kupkovo období)
>>> Všemocnost geometrie (vrchol čistě abstraktní tvorby)

Všechny cykly jsou navzájem provázané a určité tendence (rotační pohyb, zkoumání kosmu) protínají celý Kupkův tvůrčí život.
Začal jsem se zabývat rotačními zákonitostmi, záhy mne však upoutal Organický cyklus:
Kupka čerpá především z přírodních jevů, zkoumá fyzikální, kosmické, matematické zákonitosti, ale také biologii, mikroorganiku… K tomuto cyklu můžeme směle řadit např. obrazy Kosmické jaro, Tvoření, Příběh o pestících a tyčinkách, Tryskání, Modré žebroví a další.

Vachtová píše: "Tyto dva aspekty: projevy hmoty jako předmět pozorování a hmota jako soustava barevných vztahů spolu se základní Kupkovou filozofickou tezí, že všechno, i myšlení je materiální proces, jsou pak dosti bytelným východiskem pro další syntézu i pro další třídění. Odtud už jen krok k chuti mikroskopovat. Kupkovy biologické studie nebyly jistě bez vlivu na vznik těchto obrazů organického cyklu. Kosmické jaro je z těchto děl nejdrobnopisnější. Bujení buněčných organismů, znázorněné charakteristickým zmnožováním jejich masitých, laločnatých obrysů, postupuje zakřiveným prostorem z levé strany a spojuje se v obdobném pohybu ze strany pravé s bujením krystalografickým."

"Příběh o pestících a tyčinkách je v podstatě ilustrací básnické paraboly: v makrokosmicky pozorovaných segmentech, jejichž obrysy se zmnohonásobují, prochází tu pohyb do středu kompozice. V jeho duhově barevném hemžení obcuje tvar s tvarem. Motiv důležitosti středu je ještě zvýrazněn hvězdicovitým traktováním."

"Na filozofickém podtextu se antropomorfizuje architektonický princip, pro jehož schéma hledá malíř analogie v organickém i neorganickém světě. Že tento motiv antropomorfizované architektury nebyl Kupkovi cizí, ukazují dvě varianty Tryskání, jež svazují Organický cyklus s cyklem vertikálních plánů."

Lamač píše: "Svou fascinaci bodem jako pomyslným útvarem matematicko-geometrickým a zároveň základním prvkem našich představ makrosvěta i mikrosvěta vtělil Kupka v obraze Okolo bodu i do způsobu malby. Vedle štětce použil tu jako pomůcky k nanášení barev nějakého nám neznámého objektu s kruhovou základnou a pokryl celé části plátna vibrující strukturou "bodů" různé velikosti. Je to jeden z nejkrásnějších příkladů vnitřní ústrojnosti Kupkovy tvorby vycházející z požadavku "tvořit stejně logicky jako příroda."

Na výstavě Kupkova díla v Litoměřicích jsem se dočetl, že se Kupkovi podařilo na jisté studii zachytit dokonce nervové uzliny. Opět předběhl dobu. Zcela intuitivně, ale na základě fyzikálních a geometrických poznatků zobrazil fraktální útvar.
Počal jsem zkoumat fraktální geometrii. Fraktály se vyskytují v přírodě všude kolem nás. Ústředním pojmem je soběpodobnost: přesná a statistická. Přesně soběpodobná je např. vločka Kochové, statisticky soběpodobný může být jakýkoliv přírodní útvar, např. strom a větev, kámen a skála. V euklidovské geometrii popisujeme objekty obyčejně rovnicemi, naproti tomu ve fraktální geometrii objekty popisujeme pomocí algoritmů, většinou rekurzívních. Aby bylo možno popsat vlastnosti přírodních objektů, jako je košatost stromů, členitost pobřeží, hor apod., zavádí se pojem fraktál a fraktální (topologická) dimenze. Topologickou dimenzi chápeme intuitivně – stejně jako Kupka intuitivně tvořil téměř celé fraktální útvary.
Na základě matematických a fyzikálních výpočtů, několika derivacemi jednoho algoritmu, jsme schopni vygenerovat složitý obrazec. Generovacích metod je dnes několik, lineární deterministické fraktály vznikají jednoduchými rekurzívními postupy, aplikováním transformace, rotace, translace a změnou měřítka. Deterministické (přesně soběpodobné) fraktály lze modelovat i v komplexních rovinách. Pro modelaci statistických fraktálů slouží studium Brownova pohybu, bílého šumu a dalších fyzikálních zákonitostí. V minulosti se definice fraktálů měnila podle toho, jak se objevovaly nové poznatky. Dnes se za fraktál považuje množina, jejíž Hausdorfova dimenze je ostře větší než dimenze topologická, z čehož pro matematiky jasně vyplývá, že tvar většiny členitých objektů, s nimiž se v přírodě setkáváme, je fraktální nebo alespoň pomocí fraktálů popsatelný. Kupka k těmto poznatkům samozřejmě nemohl ve své době dospět, ale představil jsem si, s jakým úsilím by tuto teorii zkoumal dnes. Současná metoda generování fraktálů pomocí Lindenmayerových přepisovacích systémů byla vynalezena jedenáct let po malířově smrti, dřívější metody však byly již během Kupkova života známé. Lindenmayerovy systémy v dnešní podobě jsou matematickým formalismem založeným na přepisování řetězců.

Dostal se ke mě speciální software, který umí fraktály generovat na základě definování algoritmů. Na základě změny jedné setinky v transformaci, rotaci, intenzitě apod. se může celý obrazec přeskupit. Práce s fraktály mě nenápadně začala bavit. Otázkou zůstalo, jak připodobnit přesně matematicky definované fraktály intuitivně tvořeným obrazům. Převést celý organický cyklus do speciálního formátu souboru nelze. Převést bitmapovou reprodukci do vektorové grafiky sice možné je, ale vzhledem ke speciálnímu formátu programu Ultrafractal je to bezpředmětné. Pokusil jsem se intuitivně připodobnit fraktál Kupkovu obrazu Kosmické jaro.

Postupný vývoj generovaných fraktálů v "přibližování se Kupkovi" jsem zachytil v chronologicky řazených obrazcích, z nichž jsem mohl sestavit krátké flashové sekvence. Ke zvýraznění působnosti stačilo už jen nastavit opakování smyčky a docílit potřebného efektu. Zkoumání a další zkoušení souvislostí mezi Organickým cyklem a fraktální geometrií by zabralo zřejmě ještě několik dalších let důsledného studia. Vývoj práce jsem tak alespoň zachytil ve čtyřech různých animacích, které mají v neposlední řadě pozitivní psychologický účinek.

Při práci jsem dospěl ještě k jednomu nepříliš překvapivému závěru: Fraktál je de facto architektonický útvar. Vachtová i Lamač několikrát potvrzují Kupkův vztah ke zkoumání architektonických principů. Charles Jencks ve své monografii o Le Corbusierovi vyslovuje zajímavé teze o soběpodobnosti a fraktálních vlastnostech křivek Le Corbusierovy kaple v Ronchamp, která znamenala radikální obrat v architektově dosavadní tvorbě. Jencks zmiňuje, že se Corbusier jednak inspiroval přírodními útvary (zmínka o nálezu krabí skořápky – většina takových přírodních útvarů jsou fraktály) a že křivky půdorysu kaple se jeví jako soběpodobné. Podle Jenckse lze předpokládat, že se v tomto případě zřejmě poprvé účelně objevují v architektuře.
Běžné geometrické objekty, vyskytující se v architektuře od antiky přes renesanci až po dobu stavby Ronchamp Chapel, byly evidentně podmnožinami euklidovského dvojrozměrného či třírozměrného prostoru (bod, křivka, plocha, těleso), jejichž topologická dimenze je vždy jasně definovatelná podle provedených transformací (posunutí, otočení, symetrie, stejnolehlost, zvětšení či zmenšení, což jsou vesměs zvláštní případy afinních transformací). Tyto útvary jsou definovatelné pomocí rovnic. Uvedené křivky ve výkresech (Jencks 2000, str. 264) však vykazují vlastnosti blízké většině přírodních útvarů, které jsou topologicky nepostižitelné. Nejsou totiž shodné, ale jejich tvary nejsou zcela náhodné či chaotické. Jsou si podobné. Autor uvádí, že jsou si soběpodobné – tedy termín, který zavedli vědci v 60. letech 20. století v souvislosti s fraktální geometrií.

Zatímco Kupka byl odkázán k řešení výše zmíněných zákonitostí na plátnech svých maleb, doba informačních technologií otevírá nezměrné možnosti. Tento potenciál však zatím zůstává téměř nedotčen, protože pracovat s takovým nasazením a s tak širokým spektrem zájmů dokázal snad jen František Kupka.

Použitá literatura:
Vachtová, Ludmila: František Kupka Člověk a Země, Odeon, Praha 1968
Lamač, Miroslav: František Kupka, Odeon, Praha 1984
Jencks, Charles: Le Corbusier and the Continual Revolution in Architecture, The Monacelli Press, New York 2000