Zapomenutí? | Pomník obětem "Postoloprtského masakru" | Postoloprty
projekt k předmětu Krajinná a zahradní architektura | konzultace: Ing. Kateřina Tomanová | 08 2010

KONCEPT

Protože je na území Postoloprt mnoho masových hrobů a těžko se určuje těžiště událostí, vybírám si zanedbanou lokalitu na okraji města, v místě kde utváří dvě regionální železnice trojúhelník a přetínají silnici. Výhodou místa je, že ho mohou aspoň z dálky vnímat motoristé přijíždějící k Postoloprtům po nejfrekventovanější komunikaci mezi Louny a Chomutovem a cestující po obou tratích. Koncept počítá s protnutím pomyslné osy skrz náměstí až ke stávajícímu opuštěnému a chátrajícímu zámeckému areálu, s nímž by se mělo do budoucna pracovat. Část z něj může jistě kvalitně sloužit jako muzejní či galerijní expozice. Celý památník tak dostává netušené urbanistické souvislosti – leží na spojnici kříže a muzea, nové cesty, která může být zanesena do plánů města Postoloprty.
Základním prvkem celého památníku se stává kříž. Kříž jako symbol absolutního odpuštění a smíření, jako vítězství nad odplatou a nenávistí. Snad všichni zavraždění a odsunutí obyvatelé byli křesťané, proto symbol kříže. Je nezbytné i v rámci globalizace udržovat křesťanskou kulturu v Evropě. Vznikají tak novodobá Boží muka, ve velmi strohém provedení – dva nepravidelně zkřížené duté cortenové bloky. Kříž se stává vrcholem nejen jako nejvyšší bod, ale i jako nejvýznamnější cíl, k němuž všechno ostatní směřuje. V ohnisku dvou spojnic železničních mostů je již z dálky vidět z obou směrů frekventované silnice a stejně tak jej nelze přehlédnout z vlaku.
Cestující přes Postoloprty tak má čas aspoň k pomyslnému zastavení (když už se neodhodlá zdržet se déle). Betonový kříž nad silnicí je prstem vztyčeným v krajině, sdělujícím, že se zde něco stalo. Každý návštěvník Postoloprt, turista či poutník o památníku ví – viděl ho, když přijížděl. Jiné příjezdové komunikace jsou totiž zanedbatelné (za zmínku stojí snad pouze vodáci, pokud se připlaví po Ohři – pak zřejmě nic neuvidí).
Spojnice mezi zámkem (muzeem) a cortenovým křížem se zarývá do terénu a rozděluje trojúhelník na dvě části. Chce-li se člověk dostat ke kříži, nezbude mu nic jiného než projít touto rýhou - cestou zapuštěnou do země. Ocitá se v podzemí, mezi dvěma vysokými strohými betonovými stěnami. Čím blíže kříži, tím jsou stěny vyšší, protože terén vytváří mírný svah od kříže k řece. Teprve na konci této ponuré cesty je schodiště ústící přímo k pěší lávce přes silnici směřující přímo na kamenný podstavec kříže. Prochází-li poutník rýhou, zažívá stísněnost, opuštěnost. Nahoře je zeleň, příjemný park, ale cesta ke kříži vede pouze touto betonovou tmavou rýhou. Cesta je jen 2 metry široká.
Celkem třikrát je poutníkovi nabídnut únik z tohoto prostoru, ale vždy za cenu vlastní sebereflexe. Do rýhy totiž vedou tři chodby se schodištěm ústící na povrch provázené malým atriem s obrovským zrcadlem uprostřed, které je vždy nutné obejít. Nelze se dostat na povrch do parku jinak než pohledět do zrcadla a uvědomit si tak nutnost vlastní sebereflexe. Ke kříži se tak lze dostat rovnou od lávky přes řeku nebo třemi dalšími zapuštěnými vstupy vedoucími kolem zrcadel.
Celá konstrukce pod úrovní terénu je z prostého betonu. Ke kříži se lze dostat pouze přes několik schodišť – handicapovaní, matky s kočárkem a staří lidé se k němu nedostanou. Pro ně je určen prostor nahoře – klidový park s odpočinkovými plochami, vodními prvky a lavičkami. Cesty jsou z dřevěných (modřínových) palubek. Lavičky jsou prosté betonové kvádry též obložené dřevem.
Vysazená zeleň: kombinace dvou druhů listnatých stromů – pro podzimní efektnost je zvolen ambroň západní a parkový bílý dub. Cesty jsou z jedné strany vždy ohraničeny nízkým živým plotem, který tvoří převážně zerav západní.
Nepřímé osvětlení nasvícením dubů v parku podporuje éterický charakter místa v noci.
Zrcadlové objekty o rozměrech 3 x 1,5 x 0,3 m jsou tvořeny vždy dvěma zrcadlovými tabulemi pokoveného skla o tl. 18mm vsazenými do ocelového rámu.
Celkový dojem místa by měl působit jako kontrast mezi zeleným světem nahoře a strohým betonovým, málo osvětleným světem dole.

Význam a symbolika krajiny

Význam krajiny vnímáme podobným způsobem jako čtení textu. Do písma promítáme výkonem našeho porozumění smysl, který vzniká aktivní interakcí s grafickou plochou obsahující text. Krajina existuje jako vždy už daný celek významu, který zde a nyní vědomě a nevědomě vnímáme a modifikujeme. Krajina je úžasně bohatým zdrojem poznání. Jen jakoby mimochodem hraje roli tichého, ale nesmírně přesného prostředníka pro porozumění vývoje nás, lidí. Pro toho, kdo v ní umí číst, je krajina mnohem spolehlivějším průvodcem po vlastním osudu než značná část lidských výkladů vlastních dějin; krajina prostě za nic neagituje, je konkrétní a věcná. V neposlední řadě umí krajina hrát i terapeutickou roli. Má úžasnou schopnost do jisté míry pohlcovat špínu, kterou po sobě člověk zanechává. Krása kopců, údolí, lesů, pastvin – to vše působí na lidskou duši hojivě a smířlivě.
Sudetská krajina je sama o sobě nadána talentem "usmiřovat" nás s rozjitřenou minulostí, která se i do ní obtiskla. Na tomto místě je potřeba říci, co vůbec rozumím pod pojmem Sudety. Sudety, tak ja je zde budu líčit, rozhodně nemají být připomenutím temné historické etapy 30. a 40. let minulého století, během níž byl právě tento pojem zneužit jako nástroj politické manipulace. Stejně tak ovšem nechápu Sudety jako termín čistě geografický. Slovo Sudety pro mě označuje cosi, co bych jinak musel popisovat velmi zdlouhavě. Je to symbol pro krajinu, ale i pro společnost, zkrátka pro veškerý život v oblastech, jejichž vývoj byl v důsledku dramatických událostí zpřetrhán. Symbol pro specifické problémy, specifický kraj, pro velmi zvláštní krásu a přitažlivost. To, že i přes zkušenost s Novým Zélandem považuji České středohoří za jeden z nejkrásnějších koutů světa, není náhoda.
Zajímá mne, jak se konkrétně, v praxi, propojuje minulost s budoucností. Co v Sudetech ještě zbylo po někdejších německy hovořících obyvatelích, na jejichž místo přišly dělníci, romové, nižší sociální vrstvy. Sudetská oblast byla posléze drancována komunistickým průmyslovým a těžebním řáděním, tradice byly zpřetrhány ještě více, duchovní hodnoty byly pošlapány, kostely a fary devastovány. Během každoročního procházení sudetskou krajinou si čím dál více uvědomuji, jaké bohatství je v této krajině ukryto. Je to kraj těžce poznamenaný nedávnou historií, kraj na první pohled zatrpklý a rezignovaný, na druhý pohled v sobě ukrývající velký potenciál a bohatství stejně jako rozpadlá stodola naproti faře v Postoloprtech, v níž lze nalézt zbytky románského zdiva. Je to kraj, který potřebuje pokání.
Leckde se však lidé i dnes onoho torza starých tradic bojí, nahání jim hrůzu. Pokud ale chceme poznat, jaké se v sudetské krajině skrývá bohatství, musíme začít otevřeně.

Dvě strany mince

Mohl jsem si v rámci své práce vybrat památník obětem nacistického režimu. Už jen proto, že se ke mě zrovna nedávno dostaly články věnující se Richardu – tajné podzemní továrně nedaleko mého bydliště v Litoměřicích, kde v posledních letech druhé světové války pracovali zajatci ze zdejšího koncentračního tábora a z terezínského ghetta. Přestože míry sebereflexe není nikdy dost, považuji téma holocaustu za poměrně zmapované a podobných pomníků můžeme po celé Evropě najít mnoho.
Zvolil jsem opačný postup a vrhám se na reflexi činů vlastního národa. Rozhodl jsem se věnovat tématu křivd spáchaných Čechy na zdejším původním německém obyvatelstvu. Tím se dostávám na velmi tenký led, kdy se těžko stanovuje hranice mezi zvěrstvy spáchanými na nevinných lidech a odplatou za nacistické řádění, na tenký led dilematu mezi odplatou a odpuštěním, zločinem a trestem. Tragické masakry sudetských Němců patří k nejtemnějším kapitolám naší novodobé historie, během níž Češi zabili v rozmezí několika týdnů snad nejvíce nevinných lidí. Je to jistě citlivé téma, které má – snad jako všechny historické události – dvě strany mince.
Přesto si je řada lidí, zabývajících se dějinnou i krajinnou pamětí, vědoma, že jsme se jako národ s minulostí Sudet zdaleka nevypořádali. Pochopil jsem, že nezpracovaná minulost tvoří naprosto zásadní problém současnosti oblasti Sudet: politické, sociální i duchovní. Romantická verze říká, že vyhnaní Němci tento kraj prokleli. Trvá kletba anebo je to výmysl? Jsem racionalista, ale mnohé z reality mne přesvědčilo, že na tom snad něco bude. Je potřeba činit jakékoliv kroky směřující ke smíření a vzájemnému odpuštění. Je potřeba označovat masové hroby kříži, konat smírčí pouti, a tak budovat nové tradice a krajinu znovu posvěcovat.
V zadání k projektu Zapomenutí? se proto začínají objevovat obrysy většího úkolu: jak všechna zneklidňující zjištění z krajiny v pohraničí přetvořit v něco nového a zajímavého? Aby Sudety jen nedráždily, ale aby byly naplněny novým obsahem a aby se mohly stát kýženým symbolem příležitosti ke znovuzrození v místech, kde jsme už viděli především zánik a ztrátu.
Je potřeba začít do hloubky sahající sebereflexí. Památník v krajině k ní může značnou měrou přispět...


Historie

Byla to opravdu drsná událost i na kruté poválečné poměry. Před pětašedesáti lety byli do tábora za městem Postoloprty v severních Čechách nahnáni Němci a postříleni. Z velké většiny ranou do zátylku. Nebylo jich málo: asi osm set. Byl to největší masakr Němců v poválečných dějinách a dodnes se o něm příliš neví.
Masakr Němců z Postoloprt a okolí se odehrál na začátku června 1945, ještě před Postupimskou konferencí, která oficiálně schválila odsun Němců. Několik set Němců tam bylo povražděno a jejich těla naházena do hromadných hrobů v okolí Postoloprt. Ty byly o dva roky později znovu otevřeny a mrtví tajně, za přísných bezpečnostních podmínek a přísného utajení, exhumováni. Odhady o počtu obětí masakru se liší. V historickém dokumentu se počítá zhruba s 2 300 oběťmi, při exhumaci těl se podařilo identifikovat 763 zavražděných, včetně pěti žen a jednoho dítěte. O masakru se nesmělo psát po celou komunistickou éru. Dodnes není jisté, zda všechna těla patří německým obyvatelům z Postoloprt a Žatce nebo jsou mezi nimi i židé hnaní přes Postoloprty na pochodu smrti v květnu 1945. Ani se neví, zda se podařilo nalézt všechny masové hroby.
Jisté je, že poprava těchto lidí v neklidné a rozrušené době těsně po skončení války byla přípravou komunistů na jejich brzký nástup k politické moci. Poválečná politika KSČ se zaměřovala na vytváření obrazu tzv. národního nepřítele, zejména prosazováním principu kolektivní odpovědnosti německého obyvatelstva, práva na totální odplatu na životech, svobodě a majetku. Tyto principy byly uplatňovány v činnosti příslušných vojenských jednotek a dalších ozbrojených složek, provádějících soustřeďování a odsun Němců. O této skutečnosti svědčí různé provokační akce, průběh a důsledky divokých odsunů na osvobozeném území Československa. Rozsah účasti Československé lidové armády na odsunu německého obyvatelstva dokazuje skutečnost, že plnění úkolů soustavně zabezpečovalo cca 300 důstojníků a pomocný kancelářský a řidičský personál. Ozbrojená strážní a doprovodná služba transportu si vyžádala 18 000 vojáků a důstojníků. Poslední transport byl vypraven 29. října 1946. Celkem bylo odsunuto 2 170 598 Němců včetně tzv. "dobrovolného odchodu" asi 90 000 německých antifašistů. Vzhledem ke klíčovým pozicím komunistů v ČSLA a ministerstvu vnitra nese KSČ faktickou odpovědnost za tragické události při soustřeďování a odsunu německého obyvatelstva.

Osud Sudet

Vycházím z poznání, že česká společnost nedoceňuje význam staletého soužití s Němci v českých zemích. Snad také proto je možné, že nucené vysídlení sudetských Němců po druhé světové válce je vnímáno většinou pouze jako spravedlivá, kolektivní odplata za německou vinu na rozbití předválečného Československa a na válečných hrůzách. Ano, nacisté povraždili mnohem více lidí, než čeští občané po válce. České rozhořčení a pomstychtivé běsnění páchané na nevinných lidech se dá pochopit.
Krajina v pohraničí je však dodnes viditelně poznamenána násilným přeryvem v jejím osídlení. Ukázalo se, že znovunalezení hluboce založeného vztahu k ní není vůbec snadné a potrvá ještě dlouho – dodnes není ani zdaleka obnovena v té síle, jaká byla u jejích dřívějších německých obyvatel. Škody, které utrpěl celkový kulturní a hospodářský život naší země, jsou naprosto zjevné. Kdysi rozsáhlého panství Postoloprty, které bylo jednu dobu dokonce významnější než blízký Žatec či Louny, se odsun sudetských Němců dotkl zcela zřetelně a viditelně. Postoloprty vždy dokázaly čelit nájezdům francouzských či pruských vojsk, jednu chvíli se dokonce uvažovalo o jejich přebudování na pevnostní město (nakonec se Josef II. rozhodl pro Terezín). Jenže to místní obyvatelé ještě netušili, že jednou budou muset čelit vlastním pochybením více než cizím vojskům, a že nejméně snadným úkolem pro ně nakonec bude záchrana vlastních chátrajících kulturních a duchovních hodnot.

Průběh masakru

Již v průběhu května 1945 vznikala na osvobozeném území improvizovaná vězeňská zařízení táborového typu, podobná nacistickým vězeňským táborům a sovětským gulagům, do kterých bylo násilně umisťováno německé obyvatelstvo včetně dětí. Do října 1945 vzniklo nejméně 500 táborových zařízení, kde byly pohromadě osoby podezřelé či obviněné z nacistických zločinů s osobami určenými k odsunu nebo k pracovnímu přidělení. Postupně došlo k diferenciaci těchto zařízení na internační, sběrné a pracovní tábory v působnosti okresních národních výborů a okresních správních komisí v pohraničí. Přesto, že ke střežení a provozu tábora vydalo ministerstvo vnitra jednotné předpisy, byly životní a pracovní podmínky většinou velmi špatné. Strážní personál z řad vojáků Československé lidové armády, příslušníků Sboru národní bezpečnosti a zejména civilních dobrovolníků z řad Revolučních gard zacházel se zadržovanými osobami bezohledně a krutě. Svědčí o tom nejen tragické událostí v Postoloprtech, Žatci a okolí, ale v celém severočeském pohraničí. Na základě dostupných informaci zemřelo v táborech a při odsunu celkem 6 až 7 tisíc osob. Zkušenosti s provozem táborových zařízeni byly využity po roce 1948 při zřizování táborů nucené práce, internačních klášterů a pomocných technických praporů a k perzekuci politické opozice. Známý je například tzv. ústecký masakr, při němž zemřelo na 100 lidí.
Po ustavení revolučního národního výboru a příjezdu ozbrojených dobrovolníku z Loun začalo soustřeďování německého obyvatelstva v objektu bývalých kasáren a zřízeného internačního střediska v Postoloprtech. Byla sem přesunula zvláštní jednotka ČSLA složená z operační skupiny, zpravodajské skupiny a skupiny vojenského obranného zpravodajství včetně strážních čet. Jejich úkolem bylo zbavit město a okolní obce od německého obyvatelstva. Pokyny k této akci vydal v Praze osobně generál Oldřich Španiel velícím důstojníkům, kterými byli kpt. Vojtěch Černý, npor. Jan Zicha-Petrov a por. Jan Čubka. Příslušníci strážních čet měli na likvidaci Němců vlastni zájem, protože jako volyňští Češi se mohli podílet na dosídlení severočeského pohraničí. Výsledkem této akce byly hromadné popravy bezbranných Němců, zejména ve dnech 28.-30. května 1945 za aktivní účasti místní jednotky RG vedené obecním policistou Bohuslavem Markem. Němci byli hromadně postříleni poté, co si sami vykopali hroby.
V červnu roku 1945 odcházejí ze Žatce Rusové, ve městě zůstávají jen čeští vojáci. Objevují se zvěsti, že v Postoloprtech mizejí lidé. V neděli 3. června se od rána v centru Žatce shromažďují němečtí obyvatelé. Mužům od 12 do 65 let hrozí smrt, když nepřijdou. Vojáci zabíjejí místního ševce, který se opozdil a utrousil jakousi poznámku. Do kasáren v Postoloprtech míří odpoledne kolony Němců z celého Žatecka. V pondělí 4. června hlídky střílejí do skupin Němců, v úterý začínají prohlídky všech Němců, kteří jsou rozdělováni do skupin. Podle tetování vojáci hledají příslušníky SS. Ve středu pak začínají další hromadné popravy, bez soudu, bez udání důvodu, jen tak. Tak hovoří výpovědi svědků oné hrůzné události.

Příliš mnoho mrtvých

Jenže mrtvých bylo opravdu příliš mnoho. Masakr neunikl pozornosti Mezinárodního červeného kříže i zahraničních novinářů. Dva roky poté se dokonce stal předmětem zájmu poslanců Ústavodárného národního shromáždění. Ve dnech 30. – 31. července 1947 se konalo v prostorách Okresního soudu v Žatci vyšetřování, kterému předsedal JUDr. Bohumír Bunža, poslanec bezpečnostního výboru ÚNS. Na základě vyšetřování byla nařízena exhumace hromadných hrobů, která proběhla za přísných bezpečnostních opatření ve dnech 17. – 27. září 1947. Celkem bylo exhumováno 763 těl za přítomnosti zástupců ministerstva vnitra, Zemského velitelství SNB v Praze, Okresního soudu v Mostě a za účasti specialistů v oboru soudního lékařství. Většina exhumovaných těl byla zpopelněna v krematoriích v Mostě, Karlových Varech a Ústí nad Labem a menší část pohřbena na hřbitově v Lounech. Ani tento hrůzný důkaz nevedl ke spravedlivému potrestání viníků, neboť ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra celou záležitost ospravedlňovaly revoluční odplatou. Naopak poslanec Bunža se po rozpuštění ÚNS dne 6. června 1948 ocitl na seznamu poslanců určených k zatčení. Protože včas emigroval, nestal se tak poslední obětí komunistické moci v souvislosti s akcí v Postoloprtech. Ve vykonstruovaném soudním procesu byl však v nepřítomnosti odsouzen dne 25. listopadu 1948 k trestu smrti. Teprve v roce 1992 byl soudně rehabilitován.
Policie se po roce 1989 zabývala případem celkem třikrát. Teprve při posledním pokusu před pár lety došla k závěru a označila viníky. Ti jsou však všichni už mrtví.
Podle křesťanské tradice by se měly všechny hroby označovat křížem, aby se mohli věřící modlit za duše zemřelých. Žádný kříž ani vzpomínka na události však nevznikla. Na místě levonické bažantnice, kde údajně zahynulo nejvíce lidí, jsou dnes pouze zbytky stěn bývalého internačního tábora a vysoký neprostupný porost. Další místo masového hrobu je hned před základní školou, jiné pohřebiště je kdesi v útrobách chátrajícího kasárenského areálu.
V červnu letošního roku schválilo postoloprtské zastupitelstvo první pamětní desku s textem: "Všem nevinným obětem postoloprtských událostí z května a června 1945. Krajanský spolek přitom navrhoval text: "Německým obětem postoloprtského masakru z roku 1945". Slovo "německým" bylo logicky vypuštěno, protože se skutečně neví, zda byli všichni pohřbení jen Němci. Slovo "masakr" se zjemnilo na slovo "události". I tak je tato malá pamětní destička důležitým krokem ve smířlivé sebereflexi, která přichází 65 let po válce. Deska je tedy určena všem lidem, kteří mají s válkou společné jen to, že ji přežili. Svět je holt malý, život krátký, ale vina k odpuštění bezměrná.
Ve školním úkolu se přede mnou otvírá možnost načrtnout vizi důstojného signálu k vlastnímu zpytování svědomí a odčiňování chyb našich předků...