neformálně >>
curiculum vitae nebo nevíte?
<<< BACK
Filip Štěpán Vojtěch Maria Landa
přezdívaný Čapoun, narozen na dušičky léta Páně a Orwellova jako druhý z pěti, pokřtěn při poutní slavnosti svatého Štěpána v katedrále svatého Štěpána jako Filip Štěpán. Poutník, architekt, urbanista, teoretik, věčný student, muzikant a multi-instrumentalista, pochybný grafik, samozvaný filozof, diecézní šašek, extrovertní introvert, egon a pětinásobný kmotr. Umí údajně všechno, ale na co sáhne, to zkazí. V pěti letech uměl plynule číst, v šesti četl Mayovky. Základní školní docházku protrpěl nepochopen svými vrstevníky ni učiteli.
Odmala byl formován Schönstattem a skupinou seniorů, později jinou skupinou tzv. panověě neboli KB. Navštěvoval jak hudební, tak výtvarný obor litoměřické ZUŠ. V páté třídě emigroval na gymnázium, kde prospíval, občas i s vyznamenáním. S heslem "nikdy se neučím a dělám jen to, co chci" dospěl na gymnáziu Josefa Jungmanna až k maturitě; odmaturoval z češtiny, němčiny, zeměpisu a deskriptivní geometrie s nejlepším možným skóre a poznamenán osmi lety degenerace tento ústav opustil. Během své hudební kariéry stihl vyhrát několik regionálních i krajských soutěží; jakožto jediný fagotista v okrese byl žádán do různých komorních souborů a orchestru. V roli výběrového žáka ZUŠky s podezřením na absolutní sluch, které se naštěstí nepotvrdilo, mohl navštěvovat kurzy harmonie u skladatele Františka Maršálka. Byl stále nucen k odchodu na konzervatoř, protože co strčil do huby, to hrálo, avšak náporu profesorů i rodičů tvrdohlavě odolal. Poslední dva roky gymnaziálního studia věnoval přípravě na jinou budoucnost a jal se navštěvovat kurzy pověstného akademického malíře Arnolda Richtera, který aniž ho kdy předtím viděl, pronesl se svým typickým ráčkováním památnou větu: "Jo vy budete studovat tu arrrchitektůrrru" a tím nechtěně předurčil další světový vývoj.
Novou osudovou alma mater se Filipovi stal Fatul v Liberci. Pád z trůnu nekorunovaného krále litoměřického středního školství na držku vysokoškolské průměrnosti byl krutý. Co je to architektura neví dodnes, ale nedává to na sobě znát. V existenciálním toužebném volání po obsáhnutí všehomíra se rozhodl studium prodlužovat, jak jen to šlo. Po letech studia v Čechách i v Belgii, po praxi v Nizozemsku a USA, nabyl zjištění, že čím víc toho ví, tím víc ví, že nic neví. Bakalářský titul v kapse opět při nejlepším skóre na tom taky nic nezměnil. Magisterské studium se uzavřelo počátkem února 2012, kdy úspěšně obhájil diplomovou práci, za níž obdržel cenu rektora TUL. Poté se jal studovat postgraduálně, tentokrát na ČVUT v Praze. Zároveň zde začal působit i pedagogicky, kteréžto zkušenosti později uplatnil na podivné pseudoškole zvané VŠTE. Zúčastňoval se konferencí i tříletého výzkumu ohledně nové metodiky zadávání územních plánů a stal se hlavním editorem pěti závěrečných publikací. Postupně převzal organizaci pravidelné konference FA ČVUT Inventura urbanismu, což později předal zase dále.
Pořád někam chodí pěšky, procestoval velký kus světa včetně Austrálie a Nového Zélandu. S mottem "s poctivostí nejdál dojdeš" zatím nikam nedošel, nepočítáme-li pěší pouť do španělské Compostely a o dva roky později do italských Benátek. Je spoluzakladatelem tradice pěších poutí v litoměřické diecézi. Kdysi měl smůlu na štace, ale o socky nikdy nouze nebyla. Neví proč... ale teď už je to jedno. Rád taky běžkuje, hraje na kytaru a pije pivo.
Zajímá se též o problematiku krajinné a městské identity. Je zapojen do několika projektů zabývajících se vztahem tradice a architektury. Inicioval vznik portálů Liberec-Reichenberg.net a Litomerice-Leitmeritz.net, které koncepčně navazují na již existující platformy oživující architektonickou paměť severočeského regionu. Pohybuje se na pomezí navrhování konkrétních řešení, akademické teorie a veřejné osvěty. V listopadu 2011 poprvé publikoval dvě kapitoly v odborné monografii Střed Liberce v proměnách staletí v rámci projektu Migrace a transformace center, následovala další řada publikací větších, menších, českých i anglických. Posléze se stává kurátorem a odpovědným redaktorem odborného časopisu ERA21, kterému od r. 2017 šéfredaktoruje. Od roku 2012 je zařazen do databáze národních autorit. Po dlouhém hledání konečně nalezl tu pravou štaci, a protože i ona nalezla jeho, v roce 2014 se s ní oženil, odstěhoval do Budějic a zplodil dvě krásné děti.
Všechno o životě prozrazuje jeho sešit biologie z oktávy. Většina středoškolských sešitů zůstala bez zápisků, neb usoudil, že zápisky jsou k ničemu. Na první straně sešitu je velký nadpis kapitoly znějící: ŽIVOT. Zbytek sešitu už zůstal nedotčen, jen po maturitě přibyl k nadpisu dovětek: "hm tak to je všechno."
přezdívaný Čapoun, narozen na dušičky léta Páně a Orwellova jako druhý z pěti, pokřtěn při poutní slavnosti svatého Štěpána v katedrále svatého Štěpána jako Filip Štěpán. Poutník, architekt, urbanista, teoretik, věčný student, muzikant a multi-instrumentalista, pochybný grafik, samozvaný filozof, diecézní šašek, extrovertní introvert, egon a pětinásobný kmotr. Umí údajně všechno, ale na co sáhne, to zkazí. V pěti letech uměl plynule číst, v šesti četl Mayovky. Základní školní docházku protrpěl nepochopen svými vrstevníky ni učiteli.
Odmala byl formován Schönstattem a skupinou seniorů, později jinou skupinou tzv. panověě neboli KB. Navštěvoval jak hudební, tak výtvarný obor litoměřické ZUŠ. V páté třídě emigroval na gymnázium, kde prospíval, občas i s vyznamenáním. S heslem "nikdy se neučím a dělám jen to, co chci" dospěl na gymnáziu Josefa Jungmanna až k maturitě; odmaturoval z češtiny, němčiny, zeměpisu a deskriptivní geometrie s nejlepším možným skóre a poznamenán osmi lety degenerace tento ústav opustil. Během své hudební kariéry stihl vyhrát několik regionálních i krajských soutěží; jakožto jediný fagotista v okrese byl žádán do různých komorních souborů a orchestru. V roli výběrového žáka ZUŠky s podezřením na absolutní sluch, které se naštěstí nepotvrdilo, mohl navštěvovat kurzy harmonie u skladatele Františka Maršálka. Byl stále nucen k odchodu na konzervatoř, protože co strčil do huby, to hrálo, avšak náporu profesorů i rodičů tvrdohlavě odolal. Poslední dva roky gymnaziálního studia věnoval přípravě na jinou budoucnost a jal se navštěvovat kurzy pověstného akademického malíře Arnolda Richtera, který aniž ho kdy předtím viděl, pronesl se svým typickým ráčkováním památnou větu: "Jo vy budete studovat tu arrrchitektůrrru" a tím nechtěně předurčil další světový vývoj.
Novou osudovou alma mater se Filipovi stal Fatul v Liberci. Pád z trůnu nekorunovaného krále litoměřického středního školství na držku vysokoškolské průměrnosti byl krutý. Co je to architektura neví dodnes, ale nedává to na sobě znát. V existenciálním toužebném volání po obsáhnutí všehomíra se rozhodl studium prodlužovat, jak jen to šlo. Po letech studia v Čechách i v Belgii, po praxi v Nizozemsku a USA, nabyl zjištění, že čím víc toho ví, tím víc ví, že nic neví. Bakalářský titul v kapse opět při nejlepším skóre na tom taky nic nezměnil. Magisterské studium se uzavřelo počátkem února 2012, kdy úspěšně obhájil diplomovou práci, za níž obdržel cenu rektora TUL. Poté se jal studovat postgraduálně, tentokrát na ČVUT v Praze. Zároveň zde začal působit i pedagogicky, kteréžto zkušenosti později uplatnil na podivné pseudoškole zvané VŠTE. Zúčastňoval se konferencí i tříletého výzkumu ohledně nové metodiky zadávání územních plánů a stal se hlavním editorem pěti závěrečných publikací. Postupně převzal organizaci pravidelné konference FA ČVUT Inventura urbanismu, což později předal zase dále.
Pořád někam chodí pěšky, procestoval velký kus světa včetně Austrálie a Nového Zélandu. S mottem "s poctivostí nejdál dojdeš" zatím nikam nedošel, nepočítáme-li pěší pouť do španělské Compostely a o dva roky později do italských Benátek. Je spoluzakladatelem tradice pěších poutí v litoměřické diecézi. Kdysi měl smůlu na štace, ale o socky nikdy nouze nebyla. Neví proč... ale teď už je to jedno. Rád taky běžkuje, hraje na kytaru a pije pivo.
Zajímá se též o problematiku krajinné a městské identity. Je zapojen do několika projektů zabývajících se vztahem tradice a architektury. Inicioval vznik portálů Liberec-Reichenberg.net a Litomerice-Leitmeritz.net, které koncepčně navazují na již existující platformy oživující architektonickou paměť severočeského regionu. Pohybuje se na pomezí navrhování konkrétních řešení, akademické teorie a veřejné osvěty. V listopadu 2011 poprvé publikoval dvě kapitoly v odborné monografii Střed Liberce v proměnách staletí v rámci projektu Migrace a transformace center, následovala další řada publikací větších, menších, českých i anglických. Posléze se stává kurátorem a odpovědným redaktorem odborného časopisu ERA21, kterému od r. 2017 šéfredaktoruje. Od roku 2012 je zařazen do databáze národních autorit. Po dlouhém hledání konečně nalezl tu pravou štaci, a protože i ona nalezla jeho, v roce 2014 se s ní oženil, odstěhoval do Budějic a zplodil dvě krásné děti.
Všechno o životě prozrazuje jeho sešit biologie z oktávy. Většina středoškolských sešitů zůstala bez zápisků, neb usoudil, že zápisky jsou k ničemu. Na první straně sešitu je velký nadpis kapitoly znějící: ŽIVOT. Zbytek sešitu už zůstal nedotčen, jen po maturitě přibyl k nadpisu dovětek: "hm tak to je všechno."
